Každý týden v úterý máme Workshop. To znamená, že pracujeme na určité téma, diskutujeme, hrajeme různé hry. Za čtrnáct dní budeme mít námi připravované, ale to není cílem tohoto článku. Chtěl bych Vám zde povědět něco o posledních dvou Workshopech, které na Højskolen Østersøen proběhly.
Minulý týden nás navštívila žena, matka od rodiny, která se aktivně účastní egyptských protestů v Káhiře. Člověk o tom slyší, tedy spíše slyšel (rok 2011), z médií a hodně se o tom mluvilo vlastně všude. V okamžiku, kdy nám ale začala ukazovat fotky a popisovat stav před samotným zásahem, během protestů a po nich, jsme si všichni uvědomili, že to je sakra blízko a že absolutně nevíme, co se tam děje. Popis vojenského, přesněji policejního státu, kdy Vás mohou zatknout a nechat zmizet, protože jste se špatně usmáli, byl natolik silný, že jsem měl chuť už přejít k tématu samotných protestů a změny. Bezpráví a bezmoc byly až zdrcující.
25. ledna 2011 započala revoluce. Lidé vyšli do ulic a s nimi i naše přednášející, která měla malé dítě. Jedenáct dní aktivních protestů a snahy o změnu. Útoky vojáků, kteří následně sice přestali bojovat, ale nechali průchod jezdcům na velbloudech s šavlemi. Každý další den byl těžší a těžší. Lidé na náměstí se semkli a vzájemně se ochraňovali nehledě na víru, kastu či národnost. Vytvořili "check pointy", kde poskytovali lékařské služby, nabídli oblečení a deky, dávali najíst a také zpívali a hráli na nástroje. Mubarak složil svou funkci.
A nyní je u moci Mohamed Morsi - prezident zvolený svobodnými volbami. A téměř nic se nezměnilo. Jakmile okusil sílu, která mu byla nabídnuta, využil jí. Útlak nepřestal. Lidé jsou dva roky na ulici a stále usilují o změnu. Člověk by si mohl říci, jestli ještě tento způsob protestu má smysl, když za dva roky nedošlo k jakémukoliv posunu. Pak jsme se ale podívali na ženu, která nám vše vyprávěla a věděli jsme, že neusiluje o svou svobodu, ale o svobodu svých dětí a jejich dětí. Ví, že to potrvá padesát let, než se to srovná. Že možná za deset let dosáhnou nějakého posunu, a nevzdává to. Naopak.
---
Tento týden jsme přivítali zdejšího bývalého ředitele Knuda Erika Therkelsena, který nás provedl historií počínající obdobím národního obrození, které probíhalo prakticky všude, tedy i v Dánsku. Názorně nám ukázal, jak snaha o posilnění národa v minulosti způsobila dvě světové války. Príma, že? Pokud chcete vymezit nějaký stát, musíte pracovat s národními symboly. A co když jsou na hranicích různé národnosti? Jak určíte, kdo kam patří? Podle jazyka? Podle místa bydliště? V pohraničí jsou často bilinguální rodiny a co víc, mají příbuzné za kopcem, kde zrovna někdo tu čáru nakreslil. Tlak a napětí mezi nacionalisty a "těmi druhými" může způsobit více problémů, než se zdá. Evropská unie hranice otevírá a nabízí možnost vzájemně si pomoci. Já osobně jsem Čech a jsem na to hrdý, ale možnost vyjet za prací či studiem kamkoliv ve světě mi přijde k nezaplacení. Pokud se mi někde nelíbí, nic mi nebrání sbalit si kufr a vyrazit.
Exkurze do historie byla dobrým úvodem pro hru, kdy si dvě skupiny vzájemně argumentovaly. Jedna byla pronárodní a druhá proevropská:
- Je prakticky nemožné sjednotit různé kultury, které EU snadno smaže.
- Ale variabilita by přeci mohla v mnoha věcech pomoci - ve výzkumu, výuce a i ekonomicky.
- Na druhou stranu Euro napáchalo mnoha státům více škody než užitku, mnoho států krachuje a ani za to nenesou odpovědnost. Kdyby měly svou měnu, nestáhly by nikoho dalšího s sebou.
- Bez evropských fondů by ale rozvoj starého kontinentu byl mnohem, mnohem pomalejší - koukněme se, co všechno jsme z grantů v Česku dokázali.
- Ano a teď to budou "restrukturalizovat".
Takže co? Jste více Češi, nebo Evropani? Mě tato diskuse donutila přemýšlet. Pozn. Katka: Mě také!